Co se stane, když sednete do vlaku

Začněte jezdit vlakem! Vážně. Nastupte do vlaku a jeďte. Ale pozor! Telefon nechte v kapse, v batohu, nebo zastrčenej pod sedačkou. Kdekoli. Jen ne v rukách. Je to těžký. Já vím. Ale když sedíte ve vlaku, a pozorujete krajinu, která kolem vás běží, rozběhnou se i vaše myšlenky.

Po jedné takové cestě vlakem z Brna do Pardubic se cítím, jako by mě někdo polil ledovou vodou. Příšernej pocit.

Vracela jsem se z Brna z jedné menší akcičky. Lehce unavená. S hlavou plnou myšlenek na posledních 24 hodin. Telefon zůstal v batohu.

Nechala jsem se unášet plynoucím výhledem na domy, silnice, louky, lesy, ilegální skládky odpadu podél kolejí… a moje mysl si začala pracovat po svém.

Vytahovala zážitky z Brna jeden po druhém. Zase je vracela zpátky do vyhrazenýho úložnýho prostoru v mozku.

Dokud nevytáhla jednu pasáž, u které jsem zpozorněla. V hlavě mi zablikala kontrolka: „Pozor, pozor, tohle není náhoda!“ Teď už jsem začala cíleně pátrat ve vzpomínkách po podobných událostech. Našla jsem jich víc, než se mi líbilo.

Nesnesitelná lehkost reptání

A už to běží, jako film v kině. V hlavní roli – já:
„Ta starší pořád jen provokuje!“
„Těším se, až konečně zalezou do postele a já budu mít klid.“
„Když jim něco říkám, tak mě vůbec neposlouchají!“
„Někdy je to s nima tak hrozný, že to bez flašky vína nejde.“

Samý stížnosti. Problémy. Potíže. Nesnáze. Trápení.

Proč? Proč jsem na té akci nemluvila o tom, jak jsou moje holky úžasný? A proč se vždycky u svých dětí zaměřuju na to negativní? Přitom je pro jejich věk (6 a 3 roky) naprosto přirozený, že provokují, zkouší a vyvádí.

Jo, chápu, že je to v pořádku. Ale stejně si postěžuju. Jen ať všichni vidí, jak to mám těžký. No ne? Jsem to chudák, když nemůžu stíhat všechno, co bych chtěla.

V jednom kuse slyším jen samé „mamíííí!“ „mamíííí!“ „mamíííí!“ A když ne „mamíííí“, tak pláč, křik a hádky.

Tak tudy cesta nevede

Stěžovat si přece umí každej. A ještě to nikdy nikomu nepomohlo. Takže to chce nějakej jinej přístup.

Víte, co se děje, když si pořád stěžuju? Jasně! Soustředím se jen na ty špatný chvilky. A proto se logicky stane, že to hezký jde do… pozadí.

Tím pádem se nabízí jen jedna cesta jak z toho ven. Už ji vidíte taky? Přesně. Začnu svoje děti chválit a změní se i můj pohled.

Potřebovala jsem dvě hodiny jízdy vlakem, abych procitla z tohohle stěžovacího období (Českým drahám tímto děkuji, že mi neplánovaně přidaly půl hodiny navíc na mé rozjímání).

Je to hnusnej pocit, když víte, že jste řekli spoustu slov, která nemůžete vzít zpátky. Když si uvědomíte, že si vlastně pořád jen stěžujete – na někoho, koho milujete.

Moje děti jsou úžasné

Už nechci. Nechci mluvit jen o tom, co se mi nelíbí. Chci všem říct, že moje holky jsou chytrý, vynalézavý, šikovný. Nápaditý, vtipný a veselý.

Třeba naše nejstarší. Terezka už ve dvou letech krásně mluvila, až se sousedi divili. Ve školce ze všech nejlíp vystřihovala a vyráběla, až ji učitelky v jednom kuse chválily. Ve škole jí to jde, rychle se učí číst, psát i počítat. Každýho pozdraví. Za vše poděkuje. Ráda pomáhá. O vše se podělí.

Terezka je vážně šikovná – už od školky

A taky chci všem povídat o Kristýnce. Na svůj věk má neuvěřitelnou paměť. Tvoří úžasný příběhy, když si hraje. Miluje hudbu a hezky zpívá. Má i nějaké herecké nadání a je to náš smíšek. Vždycky myslí na svou starší sestru.

To rozhodně není všechno. Je tolik hezkýho, co o nich můžu říct. Stačí jen vypnout stěžovací mód.

Hlavně mi obě často říkají: „Mám tě ráda“. A je to to nejupřímnější, co kdy můžete slyšet. Kreslí mi srdíčka. Dávají ručně vyrobené dárečky. Tulíme se. Objímáme. Mazlíme.

Cesta vlakem pro všechny

Štvou mě? Jo. Ale není to jen tím, že nerozumím jejich světu?

V tom totiž nejsou žádný termíny. Čas je nekonečný a není kam spěchat. Ten hezký obal od čokolády je v určitou chvíli to nejdůležitější ze všeho. A že zrovna v době večeře nechtějí jíst, ale hrát si na schovku?

Drobnosti, které jako dospěláci nechápeme a vytáčí nás.

Ale ony to nedělají schválně. Jednají jen tak, jak to v tu chvíli cítí. Protože prostě ještě nejsou semletý společenskými konvencemi. Tlakem na výkon. Honěním času.

Jejich vnímání hodnot je úplně někde jinde. Snadno se utopí ve svých hrách, vyrábění, kreslení… Nevnímají, co se kolem nich děje. Neslyší, že na ně někdo mluví. Jo, jsou ve flow. Dětem to jde samo a rychle. A já jim ten stav můžu jen závidět.

Jsem ráda, že jsem tím vlakem jela. Měla jsem možnost vypnout a být jen se svýma myšlenkama. Už přemýšlím, kam pojedu příště.

Zkuste to taky. Sednout si do vlaku. Sledovat měnící se krajinu. Střídání měst, vesnic a přírody. Nechat svůj mozek udělat inventuru. A ono vám z té inventury vypadne nějaký manko. A možná pěkně nepříjemný, tak jako mně.