Co mi brání rozjet podnikání

„Svý velký podnikání rozjedu, až budou obě děti ve školce. Teď na to prostě nemám čas.“ Tak tuhle větu jsem řekla snad už 100krát. No, a teď se blíží ten den, kdy se za mýma holkama zavřou dveře školky, a já získám ten vytoužený čas. Ale co to? V mé hlavě se už pomalu rodí další „až“. Další výmluva.

Jo, mateřská. Při ní přicházejí všelijaké nápady – a někdy třeba i podnikatelské. Během výměny plenek, kojení a nekonečného uspávání, ve chvilkách ticha mezi pláčem (ať už vaším nebo miminka) se vám v hlavě může zrodit myšlenka na váš byznys. A přesně to se přihodilo mě.

„Stanu se copywriterem na volné noze.“

Náhoda, řízení osudu nebo prostě jen život ke mně ve chvíli zrození tohoto nápadu přihrál textování popisků ke kosmetickým produktům pro větší firmu. A to byl začátek mého psaní.

Ale protože se nespokojím s málem (stejně jako vy), popisky k produktům neberu jako finální metu. Jenže na mateřské jsem ráda, že stíhám alespoň tohle. „Ale až obě holky budou ve školce a já budu mít čas, tak dám světu vědět, že existuju a rozjedu to ve velkým.“

Konec se blíží

Dny plynuly a já si zatím psala kosmetický popisky a poctivě jsem se vzdělávala ve všech disciplínách, které by měl copywriter znát.

Ale mateřská není navždy a děti rostou. Pomalu se blíží den, kdy mě obě holky alespoň na dopoledne opustí. A tady nastává ten problém, vy už asi tušíte jaký – já budu mít čas.

Budu mít čas rozjet svůj velký sen o podnikání. V něm jsem samozřejmě žádaná, hodně dobrá a úspěšná. Prostě copywriter jak z plakátu na šťastný byznys.

Jenže, co když to tak nebude? Co když selžu? Můj sen se rozpadne a nezbyde mi nic.

Už budu vědět, že nejsem tak dobrá. A co potom?

Temné myšlenky

Jo, teď se o slovo hlásí strach. Přicházím o ten nejlepší důvod, proč jsem ještě nezačala realizovat svůj sen – celý den jsem s dětmi. A byl to opravdu důvod, nebo jen výmluva pro mě? Asi mi dochází, že druhá možnost je správně. I když je pravda, že děti jsou časově náročná stvoření.

Najednou to na mě všechno padá. Strach z neúspěchu, strach z toho, že nejsem dost dobrá, strach ze změny. Strach z toho, že budu muset přiznat svou porážku a jít si sednout za kasu do Lidlu.

Můj mozek nelení a samovolně vymýšlí další výmluvy, kterými bych si mohla ospravedlnit, proč ještě nemůžu jít s kůží na trh. Další „až“ do sbírky.

Až po tom kurzu, co mě čeká v prosinci.

 

Až našetřím peníze na rozjezd.

 

Až si vytvořím dokonalé pracovní prostředí.

A asi by i něco kloudnýho vymyslel. Ale má tak trochu smůlu. Další odkládání mi už neprojde.

„Až…“ – tak to už neobhájím

Chtěla jsem se jen naučit lépe psát, nic víc. A tak jsem se přihlásila na kurz „Škola mistrů textu“ u Otty Bohuše a naprosto jsem netušila, že tenhle kurz mě postrčí k tomu, čeho se bojím – začít.

Ottova škola totiž není jen o psaní. Je i o projektech. A mým projektem je můj web. Ale to, že bych měla svůj web, ještě neznamená, že si ho někdo všimne. Pořád bych mohla zůstat schovaná pod peřinou, a jako malé dítě věřit, že tam jsem v bezpečí a bubáci mě nenajdou.

Jenže tenhle kurz je i o plnění byznysových cílů. A tady je ten zádrhel. Cíle se výmluvama plnit nedají. Je načase vystrčit nos z pod peřiny.

Změna, která musela přijít

Dlouho jsem žila v tom, že mám důvod ještě zůstat schovaná. Že má chvíle teprve přijde. Ale teď mě napadá, jestli by ta chvíle vůbec přišla bez kurzu u Otty. Jestli bych si připustila svůj strach.

To pošťouchnutí zvenčí totiž donutilo můj strach, aby se přestal schovávat za výmluvy a nekonečné odkládání. A to bylo to, co jsem potřebovala – uvědomit si svého nepřítele.

Když už ho teď znám, tak s ním můžu pracovat, vyjednávat. Použít ho jako motivaci k větší snaze. Vím, že se ho nezbavím, vždycky tady bude. Ale můžu se pokusit s ním trochu spřátelit.

Takže teď bez výmluv:
„Potřebujete copywritera? Jsem tu pro vás.“